Kdy zaměstnavatel nedostane od pojišťovny pojistné plnění?

Zvlášť závažné porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci

Pojem „zvlášť závažné porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci“ vyhláška č. 125/1993 Sb. ani pracovněprávní předpisy nedefinují, ani soudní judikatura nedospěla k zásadním závěrům k této problematice.

Řešení otázky, zda při pracovním úrazu došlo ke zvlášť závažnému porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci zaměstnavatelem nebo jeho zaměstnancem, je nezbytné posuzovat v každé věci individuálně, a to zejména s přihlédnutím ke všem skutkovým zjištěním o okolnostech úrazu a o úrazovém ději. Použití analogické interpretace zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla není možné.

Je proto nezbytné v každém individuálním případě posuzovat, zda zaměstnavatel splnil svoji základní povinnost na tomto úseku, kterou mu ukládá ustanovení § 132 odst. 1 zákoníku práce platného v rozhodném období, podle něhož je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1003/2012, ze dne 28. 8. 2013 (posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů),(kategorie: pracovní úraz, nemoc z povolání; zdroj: www.nsoud.cz)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747/2, PSČ 110 01, IČO 47116617, proti žalované Apollo Metal, spol. s r.o., se sídlem v Žebráku, Za Dálnicí 509, PSČ 267 53, IČO 48291986, zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem, se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, PSČ 470 01, o zaplacení částky 218.608,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 181/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 62 Co 245/2011-271, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 62 Co 245/2011-271, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 218.608,- Kč představující jednu polovinu náhrady škody, kterou vyplatila z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škody způsobené pracovním úrazem a nemocí z povolání M. M., zaměstnanci žalované.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. prosince 2010 č. j. 18 C 181/2008-244, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 109.304,- Kč (výrok pod bodem I), v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 109.304,- Kč, žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV a V).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 10. září 2004 došlo v zinkovně Čenkov, kterou provozovala žalovaná, při ponořování svařenců určených pro zinkování k explozi par nahromaděných v jednom profilu, ten se roztrhl a tlak vyvrhl ze zinkovací vany roztavený zinek, který zdeformoval ochrannou skříň vany, rozbil jedno pozorovací okénko obsluhy a vystříkl mimo prostory zinkovací vany. Roztavený zinek zasáhl mimo jiné zaměstnance žalované M. M., který v důsledku toho utrpěl popáleniny II. a III. stupně, jež si vyžádaly jeden rok léčení. Žalobkyně vyplatila M. M. z titulu zákonného pojištění odpovědnosti žalované za škodu na zdraví z pracovního úrazu náhradu v celkové výši 437 216 Kč.

Ohledně příčin výbuchu vycházel soud prvního stupně především ze závěrů znaleckých posudků Rudolfa Gottsteina, znaleckého posudku Ing. Jiřího Dobřického, CSc. a výpovědi svědka M. M.. Zjistil, že bezprostřední příčinou výbuchu pece zinkovací lázně byla absence dvou technologických otvorů v dutém rámu určeném k zinkování. Z dokazování také vyplynulo, že pec pozinkovací vany byla postavena v souladu s projektovou dokumentací, byla řádně zkolaudována a byla z hlediska bezpečnosti práce a technického zařízení opatřena kladným stanoviskem Inspektorátu bezpečnosti práce pro Středočeský kraj.

Pro bezpečnostní vybavení zinkovací pece sice neexistuje v současné době žádný zákonný předpis ani technická norma, vzhledem k tomu, že riziko výbuchu pece zinkovací lázně nelze nikdy zcela vyloučit, je nezbytné, aby toto zařízení bylo vybaveno bezpečnostními prvky zamezujícími výronu zinkové taveniny mimo prostor zinkovací pece pro případ, že k výbuchu dojde. Toho se docílí podle znaleckých zjištění zejména instalací správně dimenzovaných bezpečnostních klapek, zhotovením oken z pancéřového bezpečnostního skla a bočnic dostatečně odolných proti účinkům tlakové vlny způsobené výbuchem. V tomto případě nebyly v době výbuchu na peci zinkovací lázně instalovány žádné expanzní klapky a okna bočnice byla z normálního skla.

Podle znalce by v případě, že by byla skříň zinkovací pece vybavena minimálně dvěma funkčními bezpečnostními přetlakovými klapkami a její bočnice okénky z bezpečnostního vrstveného pancéřového skla, k výronu zinkové taveniny nedošlo. Znalec také konstatoval, že pokud by obsluha pece zinkovací lázně měla předepsané ochranné prostředky se zvýšenou odolností proti žáru, tj. oděvy, obuv a čepici (případně přilbu), obličejový štítek a rukavice, nemohlo by dojít k jejímu popálení.

Podle přehledu převzatých ochranných prostředků však měl poškozený M. M. od žalované k dispozici pouze brýle, přilbu, zástěru, oblek a boty, přičemž v době výbuchu pece měl na sobě jen běžný pracovní oděv, čepici a brýle. Podle dokumentu pro vnitřní potřebu žalované o poskytování osobních ochranných prostředků zaměstnancům organizace účinného od 1. června 2003, který nechala žalovaná vypracovat autorizovanou osobou J. I., měla být obsluha zinkovací vany vybavena obuví s protiskluznou podešví (holínkami), pracovní zástěrou, ochrannou pokrývkou hlavy, rukavicemi na ochranu před chemickými látkami, ochranným pracovním oděvem, ochrannými obličejovým štítem, rukavicemi na ochranu před žárem, zástěrou na ochranu před zářením, teplem.

Vztah účastníků posoudil soud prvního stupně jako pojistný vztah, vzniklý konkrétně ze zákonného pojištění odpovědnosti žalované jako zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání ve smyslu § 205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném k datu pracovního úrazu (dále jen „zákoník práce“) ve spojení s vyhláškou č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (dále jen „vyhláška č. 125/1993 Sb.“). 

V souladu s § 2 a násl. citované vyhlášky č. 125/1993 Sb. poskytla žalobkyně za žalovanou zaměstnanci žalované M. M. pojistné plnění z titulu náhrady škody na zdraví v celkové výši 437 216 Kč a má proto podle § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb. právo na náhradu až do výše poskytnutého plnění, došlo-li ze strany zaměstnavatele nebo jeho zaměstnance k zvláště závažnému porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a pokud toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že absence bezpečnostních přetlakových klapek na zinkovací peci a nevybavení její bočnice okénky z bezpečnostního vrstveného pancéřovaného skla nelze hodnotit jako zvlášť závažné porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, a to ani povinnosti předcházet rizikům ve smyslu § 132a odst. 1 a 2 zákoníku práce.

Podle názoru soudu však žalovaná jako zaměstnavatel porušila zvlášť závažně předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci tím, že v rozporu s § 133a zákoníku práce a vládním nařízením č. 495/2001 Sb. nevybavila svého zaměstnance M. M. v dostatečné míře ochrannými pracovními prostředky. Ze skutkových zjištění vyplývá, že poškozený M. M. měl od žalované k dispozici pouze brýle, přilbu, zástěru, oblek a boty, přičemž v době výbuchu pece měl na sobě jen běžný pracovní oděv, čepici a brýle.

Ze znaleckého posudku Rudolfa Gottsteina přitom vyplývá, že tato skutečnost měla podstatný vliv na rozsah újmy na zdraví, kterou M. M. při pracovním úrazu utrpěl. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobkyně má v souladu s § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb. ve spojení s § 205d zákoníku práce právo požadovat po žalované náhradu poskytnutého plnění z titulu náhrady škody na zdraví utrpěné M. M.. Za přiměřenou výši náhrady považoval 25 % poskytnutého plnění.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 62 Co 245/2011-271, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že žaloba na zaplacení částky 109.304,- Kč se zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III).

 Odvolací soud nejprve konstatoval, že pojem „zvlášť závažné porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci“ zákon nedefinuje, a nelze jej zjistit ani ze soudní judikatury. Z obsahového a jazykového významu tohoto zákonného ustanovení však lze dovodit, že se jedná o takové porušení uvedených předpisů, které dosahuje určité intenzity, takže nemůže jít o jakékoliv porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci.

Odvolací soud dovodil, že žalované se nepodařilo prokázat, že M. M. měl v době úrazu předepsané ochranné prostředky podle § 133a zákoníku práce a vládního nařízení č. 495/2001 Sb. včetně jeho příloh.

Z výsledků dokazování před soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že bezpečnost a ochrana zdraví při práci u žalované byla na poměrně vysoké úrovni – své zaměstnance žalovaná řádně školila, přičemž nešlo o školení pouze „formální“, ale o školení řádné, prováděné osobami, které disponovaly příslušným živnostenským oprávněním, žalovaná byla také vybavena vlastním, poměrně podrobným a kvalifikovaným předpisem o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci.

Podle názoru odvolacího soudu nelze také přehlédnout, že po události ze dne 10. září 2004 proběhlo na pracovišti šetření příslušného inspektorátu bezpečnosti práce, při němž nebylo shledáno porušení pracovněprávních předpisů ze straně žalované. I když znalec Gottstein v závěrech svého posudku uvedl, že nepoužití ochranných pracovních prostředků bylo v přímé souvislosti se vzniklým úrazem, neboť pokud by je M. M. měl k dispozici a řádně by je použil, tak by škoda na jeho zdraví vůbec nevznikla nebo v krajním případě by byla pouze minimální, odvolací soud dovodil, že porušení právních předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci žalovanou nelze považovat za zvlášť závažné tak, jak to předpokládá ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 125/1993 Sb.

Tento závěr dovodil odvolací soud srovnávacím výkladem s obdobnou regresní povinností, která stíhá pojištěného podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), s argumentací, že v tomto zákoně je v § 10 odst. 1 písm. b) a v odst. 2 vázán vznik práva pojistitele na úhradu vyplacené částky proti pojištěnému na porušení základních povinností týkající se provozu vozidla na pozemních komunikacích, za něž lze považovat např. řízení vozidla osobou, která není držitelem příslušného řidičského oprávnění, nebo osobou, které byl uložen zákaz činnosti řídit vozidlo, nebo při úmyslném způsobení škody nebo když se pojištěný jako řidič vozidla odmítl přizpůsobit na výzvu příslušníka Policie České republiky zkoušce na přítomnost alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo.

Podle názoru odvolacího soudu jde v případě vzniku nároku na regres vyplaceného pojistného plnění ze strany pojišťovny skutečně o svým způsobem výjimečné případy. Se zřetelem ke všem okolnostem v dané věci dovodil, že bez ohledu na to, zda M. M. měl od žalovaného k dispozici předepsané ochranné pracovní prostředky nebo nikoliv, ani on jako zaměstnanec a ani žalovaná jako jeho zaměstnavatel neporušili předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci zvlášť závažným způsobem podle citovaného zákonného ustanovení a požadavek žalobkyně na regres pojistného plnění není po právu. Poukázal také na to, že ani žalobkyně si nebyla důvodností svého regresního nároku zcela jista, když se podanou žalobou domáhala pouze jedné poloviny vyplaceného pojistného plnění.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)].

Podstata dovolacích námitek žalobkyně je založena na jejím nesouhlasu s výkladem termínu – zvlášť závažné porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci podle § 10 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 125/1993 Sb. odvolacím soudem v dané věci. Podle jejího názoru je právě jednání žalované i jejího zaměstnance M. M. nutno posuzovat jako zvlášť závažné porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, které bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody.

V daných souvislostech si podle jejího názoru nelze představit závažnější porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, než nedostatečné vybavení obsluhy zinkovací pece ochrannými pomůckami, když pouze prosté jejich použití bylo za stávajícího stavu a za stávajících konstrukčních vlastností zinkovací pece schopné zásadně omezit vzniku vážných popálenin poškozeného zaměstnance.

*Dovolatelka nesouhlasí ani s interpretací **§ 10 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 125/1993 Sb. analologicky podle ustanovení § 10 zákona č. 168/1999 Sb. Analogická interpretace je vyloučena především naprosto odlišných charakterem vztahů upravených zákonem č. 168/1996 Sb. a zákoníkem práce, resp. vyhláškou č. 125/1993 Sb. **Pro pracovněprávní vztahy je typický charakter zvýšené ochrany, která je zaměstnancům poskytována v rámci pracovněprávních vztahů, a s ohledem na tento charakter by mělo být podle názoru dovolatelky hodnoceno také plnění zákonem daných povinností zaměstnavatelů, ale i zaměstnanců.*

Podle názoru žalobkyně je nutno zvlášť závažné porušení předpisů o ochraně a bezpečnosti zdraví při práci posuzovat přísně individuálně ve vztahu ke všem okolnostem daného případu – míře rizika, možnostem jeho odvrácení, možnostem minimalizace jeho důsledků. Je třeba zejména posoudit vzájemnou míru rizika, které žalovaný, resp. poškozený zaměstnanec neodůvodněně podstupoval, rozsah škodlivého následku, který v důsledku porušení předpisů o ochraně a bezpečnosti zdraví při práci následoval, a rozsah nutných nákladů, resp. nákladnost či složitost zajištění účinného opatření, které bylo způsobilé škodlivý následek vyloučit.

Dovolatelka dále poukázala na to, *že v řízení bylo prokázáno, že ke vzniku škody na zdraví došlo v příčinné souvislosti s jednáním, resp. opomenutím žalované a jejího poškozeného zaměstnance, když toto spočívalo v nedostatečném vybavení zaměstnance ochrannými pomůckami a v nedostatečném použití ochranných pracovních pomůcek zaměstnancem. *Toto jednání je nutno považovat za zvlášť závažné porušení předpisů o ochraně a bezpečnosti zdraví při práci ve smyslu vyhlášky č. 125/1993 Sb.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

 Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, jelikož rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 o. s. ř. z uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je vázán i z hlediska jejich obsahového vymezení, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Základní právní otázkou, na jejímž posouzení závisí rozhodnutí ve věci, je, zda nedostatečné vybavení zaměstnance žalované ochrannými pomůckami a také jejich nedostatečné použití tímto zaměstnancem lze považovat za zvlášť závažné porušení předpisů o ochraně a bezpečnosti zdraví při práci ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb.

Podle citovaného ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb. má pojišťovna vůči zaměstnavateli právo na náhradu až do výše poskytnutého plnění, došlo-li ze strany zaměstnavatele nebo zaměstnance k zvláště závažnému porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a pokud toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody.

Odvolacímu soudu je nutno přisvědčit, že pojem „zvlášť závažné porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci“ vyhláška č. 125/1993 Sb. ani pracovněprávní předpisy nedefinují, ani soudní judikatura nedospěla k zásadním závěrům k této problematice. Je tedy zřejmé, že řešení otázky, zda při pracovním úrazu došlo ke zvlášť závažnému porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci zaměstnavatelem nebo jeho zaměstnancem, je nezbytné posuzovat v každé věci individuálně, a to zejména s přihlédnutím ke všem skutkovým zjištěním o okolnostech úrazu a o úrazovém ději.

Po skutkové stránce vycházel odvolací soud ze zjištění znalce Rudolfa Gottsteina, že M. M. měl v době úrazu pouze běžný pracovní oděv, čepici a brýle, což nelze považovat za předepsané ochranné pomůcky. Jaké ochranné prostředky však M. M. převzal, byť byl doložen seznam ochranných prostředků převzatých od žalované, se však v řízení nepodařilo zjistit - zda se jednalo o běžný pracovní oblek a běžnou pracovní obuv nebo o specializované ochranné prostředky proti požáru tak, jak to předpokládá nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bližší podmínky poskytování osobních ochranných prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků včetně jeho příloh.

Odvolací soud odkázal na článek 2 bod 2.4 přílohy č. 3, podle níž měl mít M. M. k dispozici ochrannou obuv s tepelně izolační podešví, podle článku 3 písm. k) tohoto nařízení měl mít řádné ochranné brýle, obličejové štíty nebo stínítka, podle článku 4 písm. c) a d) této přílohy též ochranné prostředky dýchacích orgánů a podle článku 6 bodu 6.1 písm. b) a 6.2 citovaného vládního nařízení ochranné protipožární oděvy. Odvolací soud tak dovodil, že se žalované nepodařilo prokázat, že M. M. měl v době vzniku úrazu předepsané ochranné prostředky podle § 133a zákoníku práce a citovaného vládního nařízení č. 495/2001 Sb.

Svůj právní závěr, že žalovaná, ani její zaměstnanec M. M. neporušili předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci zvlášť závažným způsobem,podložil odvolací soud srovnávacím výkladem s vyhláškou č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), jejíž ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) a odst. 2 váže vznik práva pojistitele na úhradu vyplacené částky proti pojištěnému na porušení základních povinností týkající se provozu vozidla na pozemních komunikacích.

Použití analogické interpretace předpisu upravujícího provoz na pozemních komunikacích na pracovněprávní vztah tak, jak to učinil odvolací soud, však nelze přijmout, a to především proto, že pro pracovněprávní vztahy je typický charakter zvýšené ochrany života a zdraví, která je zaměstnancům poskytována v rámci pracovněprávních vztahů.

Bezpečnost a ochrana zdraví při práci je vnímána jako součást pracovních podmínek. Je proto nezbytné v každém individuálním případě posuzovat, zda zaměstnavatel splnil svoji základní povinnost na tomto úseku, kterou mu ukládá ustanovení § 132 odst. 1 zákoníku práce platného v rozhodném období, podle něhož je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce (dále jen „rizika“).

Ze skutkových zjištění vyplývá, že zaměstnanec žalované M. M. podstupoval při obsluze zinkovací pece značné riziko poškození svého zdraví, neboť podle závěru znalce nelze riziko výbuchu pece zinkovací lázně nikdy zcela vyloučit. Bezpečnostními prvky zamezujícími výronu zinkové taveniny mimo prostor zinkovací pece pro případ, že k výbuchu dojde, byly podle závěru znalce bezpečnostní expanzní klapky na peci zinkovací lázně a použití pancéřového bezpečnostního skla na okna její bočnice.

V daném případě však na peci zinkovací lázně nebyly instalovány žádné bezpečnostní expanzní klapky a okna byla z obyčejného skla. Vzhledem k tomu, že pro bezpečnostní vybavení zinkovací pece neexistoval v době, kdy došlo k předmětnému pracovnímu úrazu, žádný zákonný předpis ani technická norma, která by instalaci takových opatření žalované ukládala, dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že tímto stavem nebylo založeno zvlášť závažné porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví žalovanou. Sama tato okolnost však žalovanou nezbavila její základní povinnosti, která jí byla uložena, jak shora uvedeno, ustanovením § 132 odst. 1 zákoníku práce, tj. povinnosti zajistit bezpečnost a ochranu zdraví svého zaměstnance zabezpečujícího provoz zinkovací pece, u níž nelze riziko výbuchu nikdy zcela vyloučit, a to s ohledem právě na toto riziko možného ohrožení jeho života a zdraví.

Pokud tedy nebylo možno vyloučit nebezpečí výbuchu, a žalovaná jako provozovatel předmětného zařízení nebyla povinna instalovat žádná konkrétní zabezpečovací prvky, bylo její povinností soustředit se na použití osobních ochranných pracovních prostředků jejími zaměstnanci obsluhujícími pec, neboť právě při použití náležitých ochranných prostředků obsluhou pece zinkovací lázně, tj. oděvu, obuvi, čepice, případně přilby, obličejového štítku a rukavic nemohlo podle znaleckého zjištění dojít k popálení s tak vážnými následky. Žalovaná však tuto svoji základní povinnost, jak vyplývá ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nesplnila.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že žalovaná své zaměstnance řádně školila, přičemž nešlo o školení pouze „formální“, ale o školení řádné, prováděné osobami, které disponovaly příslušným živnostenským oprávněním, jak konstatoval odvolací soud, a že byla vybavena vlastním kvalifikovaným předpisem o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, nebo že po události ze dne 10. září 2004 proběhlo na pracovišti šetření příslušného inspektorátu bezpečnosti práce, při němž nebylo shledáno porušení pracovněprávních předpisů ze straně žalované. Je tedy zřejmé, že nedostatečnost použití náležitých ochranných pracovních pomůcek M. M. při obsluze zinkovací pece představuje za daných okolností zvlášť závažné porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci žalovanou nebo jejím zaměstnancem ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb., a žalobkyně má z toho důvodu vůči žalované právo na náhradu plnění, které poskytla jejímu zaměstnanci z titulu pojištění odpovědnosti žalované za škodu způsobenou pracovním úrazem.

Okolnost, zda se žalobkyně jako pojistitel domáhala svého nároku na regres poskytnutého odškodnění zaměstnance vůči jeho zaměstnavateli podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb. v úplném rozsahu jejího nároku, či jeho části, je z hlediska naplnění podmínek vzniku tohoto nároku nerozhodná.

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn důvodně a rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu podle § 243b odst. 3 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Zdroj: Profiprávo.cz